Bezesporu se jedná o největšího strašáka dvacátého století, jemuž se věnuje ohromné úsilí ve vývoji účinného léku. Avšak prozatím se stále jedná o smrtelné onemocnění přenášené pohlavním stykem nebo krví. Virus HIV je tvořen molekulami RNA, jenž má schopnost se zapsat do DNA hostitelské buňky. Na člověka se z největší pravděpodobností přenesl od šimpanzů někde na přelomu 19. a 20. století. Dlouhá léta byl však přítomen jen v izolovaných částech Afriky. Až velká průmyslová revoluce zapříčinila sestěhování populace do měst, což společně se sexuální promiskuitou a snadnějšími způsoby cestování vyexpedovalo až do současných rozměrů.
Průběh nemoci dělíme na čtyři stádia. Po uplynutí inkubační doby se přibližně u poloviny nakažených objevují první nespecifické příznaky. Velmi často svým průběhem připomínají angínu. Dostavuje se horečka, bolest hlavy, bělavý povlak sliznic a viditelné je i zduření lymfatických uzlin na více částech těla. Přítomný může být i pocit nevolnosti, průjem a malátnost. Příležitostně se krátkodobě může objevit i vyrážka. Všechny tyto symptomy jsou vyvolány aktivací našeho imunitního systému, který se snaží zlikvidovat vetřelce. To se mu také do jisté míry daří, a proto se virus HIV po nějakou dobu chová spíše latentně. K jeho většímu šíření poté dochází jen při oslabení imunity. Je to takový koloběh, kdy na každou expanzi viru okamžitě odpovídá imunita a zase ho zatlačí zpátky.
Avšak pokaždé se mu podaří malinký kousíček uždíbnout a pomalu, ale jistě oslabuje reakci organismu. Tato asymptomatická fáze se může příležitostně projevit zvýšenými horečkami, těžkými průjmy a herpetickými infekcemi. Pokud se projevuje tzv. generalizovaná lymfadenopatie, je to jasný znak rychlejšího a vážnějšího průběhu onemocnění. Ve chvíli, kdy razantně poklesne množství lymfocytů, se dostává HIV do rozvinutého stádia. V této chvíli je již organismus náchylný na veškeré patogeny, jeho reakce jsou značně opožděné a i banální choroby způsobují vyčerpání. Hromadění jednotlivých potíží dříve či později vede k úplnému selhání imunity, naplno se rozvijí poslední stádium, aids.
Bez zahájení léčby se HIV do syndromu získaného selhání imunity dostane přibližně po deseti letech od nakažení. Po propuknutí aids má již pacient jen několik málo měsíců. Tuto nepříjemnou statistiku lze však včasným zahájením léčby protáhnout o dalších deset let. Výzkumem se podařilo odhalit, že nejúčinnější je kombinované podávání léků. Tato tzv. vysoce aktivní antiretrovirózní terapie se skládá s azidothymidu, který blokuje enzym odpovědný za zápis RNA do DNA buňky. K němu se kombinují léky na bázi Nukleosidové inhibitory reverzní transkriptázy (NRTI) doplněné o proteázové inhibitory (PI) či Nenukleosidové inhibitory reverzní transkriptázy (NNRTI). Účinnost léčby postupem času klesá a připravenou kombinaci léčiv je nutná obměňovat. Za vytváření rezistence na léčbu může mutace viru HIV během množení uvnitř buňky. Defakto se dá říci, že každý nakažený má v sobě několik podtypů tohoto onemocnění, což může vést i k tzv. reinfekci.