Jedná se o výjimečného parazita koloidního tvaru. Jeho unikátnost tkví zejména v jeho způsobu rozmnožování. Běžné bakterie k tomu využívají příčné dělení, chlamydie se však replikují v cytoplasmě nakažených buněk. Po napadení buňky se retikulární tělíska mění na elementární, jenž jsou již metabolicky aktivní. To jim umožňuje se dělit na další elementární tělíska. Ty po vyčerpání možností napadené buňky ji opouštějí a napadají další. Schopnost adaptovat se jak na nitrobuněčné, tak i mimobuněčné prostředí je unikát, kvůli němuž je chlamydie tak urputným protivníkem. U přibližně 10% nakažených totiž přechází do chronické fáze a léčba je pak velice komplikovaná.
U pohlavně přenosného typu chlamydie spočívá její nebezpečnost zejména v naprosté bezpříznakovosti. Bez žádných vnějších projevů je až 50% nakažených mužů a u žen tato hodnota stoupá až na 80%. Pokud se projeví, jsou spojeny s potížemi močového ústrojí. Močová trubice může pálit, svědět až bolet. Za jistých okolností dochází i k výtoku hnisu. Pokud není v této první fázi nasazena léčba, dojde k rozšíření do genitálií, kde vznikne zánět nadvarlat či prostaty. Při zasažení konečníků způsobuje Chlamydia trachomatis zužování jeho průsvitu, vznik zajizvení a píštělí. U žen bývá počátečním příznakem zduření spádových mízních uzlin, někdy může být přítomný i vřídek na genitálu. Zasažení děložního hrdla a močové trubice je povětšinou spojeno jen s nespecifickými příznaky bolesti v podbřišku, poruchou menstruace či bolestivosti styku. Přítomna může být i zvýšená teplota. Dlouhodobé působené zánětlivé infekce poté vede ke slepování vejcovodů, což sebou přináší obtíže s plodností. Není potom nic výjimečného zvýšená náchylnost k potratu, předčasnému porodu nebo k mimoděložnímu těhotenství. Potíží s plodností nejsou však ušetřeni ani muži, chlamydie u nich způsobují narušení DNA spermií.
K léčbě se využívají silná antibiotika, nasazována po dobu dvou až tří týdnů. Ty se dokáží vypořádat jen s jednou fází vývoje chlamydií, čímž se však ve valné většině docílí usnadnění imunitnímu systému. Ten si je schopen vytvořit dostatek potřebných protilátek a o zbylého agresora se sám postarat. I přes to by se v určitém časovém úseku měl provést kontrolní test, na jehož výsledku se v případě potřeby léčba opakuje. Potíž však nastává v případě rozvinutí chronické fáze. Pro tyto případy stále panuje bezvládí a zoufalým pacientům mnohdy nezbývá nic jiného, než se na vlastní pěst pustit do dlouhodobého užívaní kombinovaných antibiotik podle tzv. Wheldonova protokolu.